Fígl pro předložku at

Už dříve jsem napsal, že anglická předložka at je výjimečná, a tak jsem si říkal, že věnuji chvilku tomu, čím to je. Mějte prosím strpení s technikáliemi v samém úvodu, poněvadž vás připraví na fígl, na němž přes deset let zatím nikdo nedokázal najít mouchy a který se vám bude, to vím jistě, zamlouvat.

Tak se do toho pusťme. Jak jsem už říkal, at má nejblíž k české předložce u. At a friend’s — u kamarádky; at the sea — u moře. Najdete řadu u, která se překládají jako at. Co je důležitější, je tu patrný určitý koncept. At i u obvykle vyjadřují vztah mezi dvěma věcmi ať už ve vertikální poloze nebo tváří v tvář vůči sobě, přičemž nedochází k pohybu. „I’m standing at the door“ (Stojím u dveří): vertikální dveře, moje vertikální maličkost. „I’m sitting at the table“ (Sedím u stolu): vertikální stůl, moje vertikální já. Přiznávám, že moře není vertikální, ale mám za to, že když stojíme na břehu a díváme se na ně, je ve hře prvek tváří v tvář. (Je tu prostor pro debatu, ale nezapomínejte, že jazyk není fyzika.) Na důkaz vertikality at nabízím následující obrázek: představte si nemocniční pokoj s pacientem v posteli, lékařku s vážnou tváří a ustaraného příbuzného stojícího hned u postele. V angličtině je (nevertikální) pacient IN the hospital, kdežto (vertikální) lékařka a příbuzný jsou AT the hospital. (Opravdu si to nevymýšlím!)

Pokud jste se v tom dosud neztratili, pomyslete na to, že když je někde nějaká přepážka, vy stojíte před ní a necháváte se jakkoli obsluhovat podle toho, co právě potřebujete, v češtině stojíte U přepážky. Potud žádná záhada: vaše vertikální maličkost, vertikální přepážka. Pravděpodobně by vás nepřekvapilo, že v angličtině stojíte AT the counter. A teď přijde ten fígl: pokud je na daném místě nějaká přepážka nebo stůl, u kterého někdo pracuje, ať už tam vy stojíte nebo ne, předložka pro vaši pozici bude v angličtině at.

Zmateni? Vyzkoušejte si nějaké příklady. „Byl(a) jsem V kině.“ Má kino pokladnu? Pracuje v ní někdo? Přesně tak! Byl(a) jste „AT the cinema.“ „Byl(a) jste NA letišti.“ Nejsou tam snad stovky přepážek s usměvavými pracovníky, kteří vám ochotně odbaví zavazadlo? Jste doma! Byl(a) jste „AT the airport“. Byl(a) jste na jednání? Mnoho lidí, co sedí za stolem a pracují: byl(a) jste „AT a meeting“! Na poště? „AT the post office“! V práci? „AT work“! VE škole? „AT school“! Byl(a) jste v hotelu Hogo Fogo na pokoji číslo 213? Byl(a) jste „AT the Hogo Fogo Hotel IN room 213“ (a pracovníci na přepážce v recepci, ne ve vašem pokoji—doufám!).

Čím to, že tento fígl funguje? Nevím, ale funguje. Ovšem musíte brát v potaz, že nejde o pravidlo, a tím pádem nevylučuje i jiné možnosti. Například můžete říct někomu, kdo je na telefonu, „He’s IN a meeting“ tím vysvětlíte, že osoba, které volají, je uvězněna v nějaké místnosti, právě vykonává důležité věci a k telefonu přijít nemůže. Můžete říct, že vaše děti jsou IN school, jestliže chcete říct, že jsou ve věku, kdy jsou ještě školou povinné, i když si zrovna hrají na zahradě. MŮŽOU být další možnosti, jiné významové odstíny. Ale at bude vždycky předložka správné volby pro vyjádření vaší polohy — pokud tam někde v budově je pracovní stůl/přepážka s pracujícími lidmi.

Někde tady v tomto bodě ale nějaký šťoural v mé třídě zpravidla podotkne, že se říká „AT home“ a že doma tedy žádné přepážky nejsou. Obvykle to pronáší se samolibým zadostiučiněním. Beru to. Jen podotýkám, že domov bývá výjimečným případem v mnoha jazycích, včetně češtiny: „byl ve škole, v práci, na poště“…všude, kam se podíváš, samé předložky, jen v případě sousloví „byl doma“ kde nic tu nic, předložka žádná! Je to divné. Je to divné v češtině, španělštině, latině, ruštině…. V duchu spravedlnosti byste si mohli dát krapet pohov a připustit, že i v angličtině to může být divné.

 

Otravné nehlasné B

Developerský milionář Seymour Durst nechal v r. 1989 uprostřed Manhattanu nainstalovat billboard, který počítal velikost dluhu Spojených států. Billboard dostal přezdívku ‘National Debt Clock’ (Hodiny státního dluhu). Od té chvíle nepřetržitě sleduje neustále se zvětšující objem peněz, které vláda USA dluží jiným zemím, až na několik let za Clintona, kdy dluh začal klesat. V říjnu 2008, kdy byl zaznamenán přesun 700 miliard dolarů na pomoc v tísni, musely být hodiny upraveny, aby se do nich vešla ještě jedna číslice, neboť státní dluh poprvé v historii překročil deset bilionů dolarů. Když jsem o tomto historickém okamžiku vyprávěl lidem v Čechách, všichni bez výjimky vyslovili ‘debt’ s ‘b’, přestože toto slovo se vyslovuje /det/ a ‘b’ není vůbec slyšet. Dva z těchto hříšníků byli finanční manažeři předních firem, u kterých by člověk předpokládal, že pro ně ‘debt’ bude dost důležité slovo.

Všichni se nad touto chybou pořádně zastyděli, a právem! Nemůžete být přece tak naivní, abyste čekali, že v angličtině se bude všechno vyslovovat tak, jak se to píše?!? Existují slova jako ‘climb’ (lézt), ‘comb’ (hřeben), ‘bomb’ (bomba), ‘plumber’ (instalatér), ‘tomb’ (hrobka) a ‘thumb’ (palec)— abych uvedl aspoň některá — která jasně ukazují, že na ‘b’ se jako na nápovědu k výslovnosti prostě nemůžete spoléhat. Navíc, neznalost nepříjemností, jaké ono hloupé ‘b’ představuje, v první řadě prozrazuje smutnou neznalost svérázných dějin anglického jazyka.

Hned vám to vysvětlím. Za prvé, neexistuje skutečně žádné pravidlo, které by nám jasně řeklo, kdy je ‘b’ nehlasné a kdy ne. Někdy je přítomnost ‘b’ jen pozůstatkem ze staré angličtiny (nebo také anglosaštiny), kterou se mluvilo od pátého do dvanáctého století. Slovo ‘climb’ pochází z anglosaského ‘climban’, v němž toho po ‘b’ ještě zbývá dost na to, aby výslovnost ‘b’ dávala smysl. V průběhu času však koncovka ze slova postupně zmizela; jen ‘b’ zůstalo jako přízrak minulosti, který straší v anglickém jazyce a po celá staletí zlomyslně týrá školáky a studenty angličtiny.

Písmeno ‘b’ ve slově ‘climb’ má ale přinejmenším historický smysl. Má v sobě určitou nostalgii.

To se ovšem nedá říct o většině ostatních slov, pyšnících se nehlasným ‘b’. Například výraz ‘bomb’—pocházející z latinského ‘bombus’— se do angličtiny dostal přes francouzské ‘bombe’, ovšem právě v té době bylo v Paříži velkou módou vynechávat poslední slabiky slov. Angličtina tu výslovnost podědila, ale tvrdošíjně, leč nesmyslně zachovávala to ‘b’ při psaní.

Když se po pomyslné škále hlouposti budeme pohybovat dál, narazíme na ‘thumb’. Toto slovo pochází z pěkného anglosaského výrazu ‘thuma’. Všimněte si, že v původním slově ‘b’ vůbec nebylo. Zdá se, že v průběhu renesance písaři svévolně ke slovu přidali ‘b’ v domnění (zcela mylném), že slovo pochází z latiny, a pomysleli si (možná celkem správně), že jejich předkové byli idioti. Se zpupností sobě vlastní ‘opravili’ neexistující chybu tím, že vsadili ‘b’ na místo, kde předtím nebylo. A vám tím jen přidělali vrásky.

Postoupíme-li ještě dál po naší škále, objevíme nám ono dobře známé slovo ‘debt’. V podstatě to ‘b’ je tam jen z domýšlivosti. Původní anglosaské slovo pro ‘dluh’ bylo ‘gieldan’, v němž se ‘g’ vyslovovalo jako ‘j’. Z tohoto originálu pocházejí moderní anglická slova ‘yield’ (mj. výnos) a, což je zajímavé, i ‘guilt’ (vina). Současný výraz pro ‘dluh’—‘debt’— se do jazyka dostal z francouzštiny po normanské invazi v roce 1066. Ono francouzské slovo tehdy bylo ‘dette’, odvozené z latinského ‘debitum (to co je dlužno), které francouzská výslovnost tehdejší doby překroutila natolik, že ‘b’ zmizelo.

Po několik dalších staletí slovo zůstalo v angličtině ve tvaru ‘dette’. Jen příležitostně se je pokusili opravit přihlouplí písaři – ti samí, co nám nadělili ‘thumb’ s ‘b’ – , naštěstí však byli převážně ignorováni. Pak však nastal rozkvět anglického impéria v 16. a 17. století. V té době si Angličané najednou uvědomili, že mluví naprosto barbarskou řečí a pokusili se svůj jazyk zkultivovat do podoby, která by více připomínala řeč slavných minulých impérií. Tím měli na mysli především latinu. Proto do starého dobrého slova ‘dette’ strčili ‘b’ tam, kde nikdy nebylo a stále se nevyslovuje. Prostě to vypadá víc latinsky.

Pochybuji, že by ‘dlužní hodiny’ nesmyslností v anglickém pravopisu přesáhly deset bilionů, ale to pouze v případě, že bychom nebrali v úvahu jejich rozsah.

Takže aby bylo jasno: je to /det/, a ne /debt/. Pokud by vám to z nějakého důvodu uprostřed konverzace vypadlo z hlavy, alespoň se můžete utěšovat tím, že hloupá je řeč, ne vy, a že jste vlastně obětí raného britského imperialismu.

Nerozumět není hanba

Nedávno jsem měl velice zvláštní lekci. Měl jsem tu na návštěvě kamaráda ze Spojených států a rozhodl jsem se, že ho vezmu s sebou na hodinu a nechám ho, aby si promluvil s mými studenty. Nakonec mluvil jenom on; studenti poslouchali, zmítali se v toku slov a zírali vyděšené jako zvěř ve světle reflektorů obrovského náklaďáku. A co hůř, můj návštěvník nic netušil. Jako pravý Američan pravděpodobně nikdy nemluvil se cizinci. Byla to naprostá katastrofa; oni nevěděli, jak požádat o pomoc, on zas nevěděl, jak ji poskytnout.

Poslech živé mluvené angličtiny, zejména rodilého mluvčího, je kamenem úrazu pro mnoho z vás, to já dobře vím. Přízvuk, rychlá mluva, vázání slov, nejasná výslovnost, slovesné časy, zájmena, frázová slovesa, všechno se to na vás řítí málem světelnou rychlostí. Zpracovat takto podanou řeč je těžké. Ale občas se mi zdá, že vůbec nechápete, že nerozumět není žádná ostuda. Jestliže se váš protějšek skutečně upřímně a nadšeně nesnaží vám pomoci porozumět, co říká, tak zřejmě nemluvíte s tou správnou osobou.

Může to být jako můj host a je jen nezkušený. Musíte ho naučit. Možná má prostě jen slabé ego. Takoví lidé mají radost, když mohou mít v něčem převahu, ať je to v čemkoli, a vy jste jim zrovna padli do noty. Nebo to může být přesně naopak a má tak nabubřelou představu o sobě samém, že snížit se k pauze v řeči s takovou nulou, jako jste vy, pro něho prostě nepřichází v úvahu. Takový typ člověka ovšem rozhodně nestojí za to, abyste mu věnovali čas. Jinou možností je, že se vás váš protějšek snaží obalamutit. To se děje dost často, hlavně když mluvíte s kádrováky z lidských zdrojů a manažerskými konzultanty. Někteří z nich počítají s tím (smutné je, že dost často správně), že se budete cítit jako idiot, když nebudete rozumět, co říkají. V tom je ten fígl! Takovým lidem nemůžete důvěřovat. Možná je ten dotyčný jen omezený. Ať se na to ale díváte jakkoli, jestliže vám záleží na vedené konverzaci a váš protějšek nejeví ochotu vám vyjít vstříc, aby vám pomohl, jděte od toho. Nejspíš máte lepší věci na práci. V případě, že dotyčný je Váš šéf upřímnou soustrast.